veronixika: BUDOVÁNÍ DŮVĚRY A ZÁKLADY LONŽOVÁNÍ - FRIESE PEARL DE GODLIN
Dorazila jsem i s Perlou do kruhové ohrady. Nastrojila jsem jí již ve stáji – tedy až na chambon, ten jsem si nechávala na později – a teď byl na řadě první výcvik ze země. Perla, připnutá na lonžku mě v klidu následovala, nevěnujíc ani moc pozornosti lonžovacímu biči, který stál teď opřený o ohradu. Tam měl chvíli zůstat, protože jsem hodlala Perlu na začátek vodit.
„Dobře, tak jdeme se projít dokolečka, ať se trochu protáhneš, těhotinko,“ zasmála jsem se a vzala lonži, která byla stále z větší části smotaná, takže spíše působila jako vodítko. Obešla jsem kruhovku v jednom směru, následně jsem Perlu otočila a vedla jsem jí po druhé straně ve směru opačném. Následně jsem vzala klisnu doprostřed kruhu. Tento výcvik bych tedy spíše označila za budování důvěry a zvyknutí si na mou osobu - což zahrnovalo taktéž to, že jsem se k Perle samotné chovala tak trochu jako k hříběti.
V každém případě jsem jí začala hladit, od krku, po záda byla na doteky zvyklá. Věděla jsem, že lehtivá na břichu není a tak jsem se nebála jí hladit i tam, a drbání za ušima se jí samozřejmě také líbilo. S dotekem dlaně na její srsti jsem jí obešla dokolečka – což byla pro mě svým způsobem zkouška, zda opravdu věřím, že mě nehodlá kopnout či jinak mi tento den neznepříjemnit, protože přece jen, mě Perla příliš blízká nebyla, vlastně jsem dosud spíše ulpívala pouze na Blackovi, což byla chyba, jak jsem si začala uvědomovat, protože když se naučíš jednoho koně nazpaměť, tak se přestaneš snažit - přestaneš se zlepšovat. Vzhledem k tomu, že jsem však měla dlaň položenou na jejím těle, měla Perla stále přehled o tom, kde jsem, ač mě neviděla – aby se mě nepolekala.
„Hodná holka,“ pochválila jsem jí a podrbala jí na týlu hlavy. Pak jsem se rozhodla otestovat, jak to je s reakcí na tlak u této klisny, ač jsem tušila, že špatné to být nemůže, vzhledem k jejímu dřívějšímu výcviku. Stoupla jsem si před ní a prsty jí zatlačila na plece. Ustoupila. Povolila jsem v tlaku a pohladila jí. Potom jsem ustoupila z boku, a zkusila prsty zatlačit na hruď a záď klisny. Do boku Perla taktéž ustoupila, takže si opět vysloužila pohlazení. „Šikula,“ usmála jsem se na ní a pak jsem se vydala pro lonžovací bič.
Tentokrát šlo o to, abych zjistila, zda se náhodou tohoto velice nebezpečného „tvora“ nebojí. Odmotala jsem bič, ale Perla o něj moc velký zájem neměla. Což znamenalo, že žádné představení alá „divoký kůň“ se kvůli tomuto stvoření konat nebude – tedy neměl by, vzhledem k tomu, že Perla byla jistě dobře vycvičená klisna.
„Dobře, takže jdeme na to,“ řekla jsem si spíše pro sebe, stojíc přibližně ve středu kruhu. „Dál!“ přikázala jsem Perle a jemně jí zatlačila na plec prsty, aby ustoupila. Perla očividně pochopila – nebo jsem se spíše strefila do povelu, na který byla naučena od malička, protože jsem dobře věděla, že snad každý trenér a jezdec mají své vlastní metody výcviku a své vlastní povely. „Krok!“ řekla jsem, přičemž jsem slovo následovala mlasknutím. Já byla zvyklá spíše pobízet koně k zrychlení mlaskáním, než názvem chodu, přece jen, bylo to jednodušší – místo tří slov, pouze jeden zvuk a to dosti jednoznačný. Perla začala krokovat, ač ne zrovna ochotně a ani příliš energicky, avšak poslouchala mě. Ač ta energie mi jednoduše chyběla, protože jsem na ni byla zvyklá. Doufala jsem však, že to hříbě bude taktéž trochu po Blackovi a opravdu bude energetičtější a dovádivější.
Sledovala jsem Perlu po celou dobu, abych kontrolovala její kroky. Šla sic bez té zářné energie, ale bylo vidět, že se nenudí a nevadí jí ani výcvik ani má osoba, což bylo jistě dobře. V každém případě šlapala hezky a hlavu nenesla ani příliš vysoko, ani s ní nešmátrala po zemi, takže jsem byla spokojená.
Nechala jsem jí krokovat asi tři minutky, abych si prohlédla její chody, než jsem si jí přivedla k sobě, a zastavila s tichým „sss“, které jsem většinou používala na zpomalení tempa – ač většinou spíše u mého psa, ač ono to bylo poměrně univerzální – rozhodně se mi syčení zamlouvalo více než houkání, které často znělo až moc živě a občas mělo i účinek opačný než bylo zamýšleno.
„Jde ti to, holka moje,“ pochválila jsem klisnu, když jsem jí přepínala lonži na druhou stranu ohlávky a pak jsem s dalším povelem „dál“ nechala klisnu jít zase po kruhu. Tentokrát jsem jen několikrát zamlaskala a klisna přešla do kroku a následně i do středního klusu. Bič jsem nechala jí po obvodu následovat klisnu asi metr za ní – takže dosti daleko. Perla neklusala příliš energeticky, avšak že to tak bude, jsem tušila už ve chvíli, kdy tak klidně krokovala. Ale už jsem se s tím smířila, takže jsem jí nechala klusat pouze několik koleček, než jsem opětovným táhlým a klidným syčením nezpomalila klisnu do kroku – na mé hlasové pobídky si zvykla poměrně brzy, což mě potěšilo, protože předtím jsem jí většinou vždy kontrolovala ze sedla a tam jsem je příliš nepoužívala.
Po dalších pěti minutách chůze jsem si zavolala Perlu k sobě, pochválila jí a opět jí pohladila. „Ve stáji najdeme nějakou mlsku, co ty na to?“ zeptala jsem se Perly a pak jsem si vzala všechny věci, které jsem zde odnesla, a vydaly jsme se zpátky do stáje. Lonžovaly jsme sice pouze necelých deset minutek, ale myslím, že delší doba potřebná určitě nebyla, protože Perla měla naordinovanou jen lehkou zátěž, vzhledem k její březosti.